Lucidní sny
Lucidní snění (bdělý, vědomý spánek) je pojmenování pro stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní a to mu dá možnost se ve svém snu vědomě a bez omezení (záleží na jednotlivých dispozicích) pohybovat či ho měnit. Zjednodušeně řečeno jde o „probuzení ve snu“. Užívá se i zkratka „LD“ - z anglického Lucid Dreaming.
Obsah
Historie
Zmínky o lucidních snech nacházíme už u Aristotela, nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 415. V 8. století byla v Tibetu buddhisty provozována forma jógy zaměřená na udržení bdělosti během spánku. Tímto fenoménem se také zabývali súfijští mistři. V 19. století se průkopníkem stal markýz d'Hervey de Saint-Denis, který významně zvýšil povědomí o lucidním snění a koncem 20. století Stephen LaBerge vědecky prokázal existenci tohoto jevu a popsal jevy při něm probíhající v mozku, takže došlo k jeho obecnému přijetí ve vědeckých kruzích.Šablona:Fakt/dne
Vědecký výzkum
Výzkumu technik a účinků vědomého snění se věnují nezávislé subjekty, jako třeba LaBergův The Lucidity Institute. Dále například Jungova psychologie považuje vědomé (nebo částečně vědomé) snění jako cestu k sebepochopení. V současnosti nejsou známy případy, kdy by vědomé snění způsobilo duševní nebo tělesnou újmu. Přesto by bylo velmi obtížné určit, zda by nějaká forma vědomého snění mohla bránit užitku běžného snění.
Studie Lucid Dreams od Celie Greenové z roku 1968 zahrnuje předchozí literaturu, ale přináší i vlastní poznatky autorky. Celia Greenová analyzovala hlavní rysy vědomých snů, z nichž vyvodila, že to byly zážitky zcela odlišné od běžných snů. Předvídala, že by měly být spojeny s REM spánkem. Celia Greenová také jako první spojila vědomé sny s fenoménem falešného probuzení.
První vědecká podporaŠablona:Fakt/dne vědomého snění přišla v pozdních 70. letech díky úsilí britského parapsychologa Keitha Hearnea a dobrovolníka Alana Worsleyho, který využíval signály pohybu očí na polysomnografu jako znamení začátku bdělosti. Filozof Norman Malcolm napsal v roce 1959 text Dreaming, ve kterém vyvracel možnost ověření pravosti záznamu snů tímto způsobem, ale tento pokus ukázal, že během vědomého snění je možné vzpomenout si a provést činy dohodnuté během bdění. Podobné pokusy zopakoval Stephen LaBerge na Stanfordově univerzitě o několik let později a popsal je ve své disertační práci. Zajímavé je, že LaBerge v té době nevěděl o pokusech Hearnea a Worsleya, pravděpodobně kvůli slabé publicitě Hearneovy práce.
Během 80. let se objevilo několik vědeckých důkazů, potvrzujících existenci vědomého snění. Snící byli schopni demonstrovat odborníkům, že byli vědomě přítomni během spánku (obvykle použitím signálu pohybu očí). Navíc se podařilo vyvinout techniky na zvýšení pravděpodobnosti zachování tohoto stavu vědomí.
Je zde jedna nevyřešená otázka o neurofyziologické povaze vědomého snění, která je důvodem pro pochybnosti, a to kvůli elektrické aktivitě ve frontálním kortexu, který je obvykle během normálního spánku utlumen. Chování frontálního kortexu nebylo dosud v souvislosti s vědomým sněním důkladně prozkoumáno.
Obvyklé techniky
Trénování
Tuto schopnost lze určitými postupy natrénovat, prvním důležitým krokem je naučit se pamatovat si své sny, doporučuje se například si je zapisovat. Lidé, kteří si své sny pamatují, mají lepší předpoklady k tomu naučit se lucidně snít. Naučit se to však může každý člověk.
Nejčastěji používanou metodou je tzv. testování reality. Například nápisy ve snech jsou velmi nestabilní (za chvíli je na místě jiný nápis). Pokud tedy člověk během dne čte různé nápisy a kontroluje, zda se po chvíli nezmění, je možné, že to provede i později ve snu a získá tím luciditu. Dále se doporučuje například kontrolovat čas na hodinkách. Ve snu bude čas značně nerealistický, při opětovném pohledu po několika sekundách se stejně jako nápisy mění. Dalším jednoduchým způsobem je pak dýchání přes nos, který si zacpeme prsty, jelikož ve snu i s ucpaným nosem člověk dokáže dýchat běžným způsobem. Testů reality je velké množství, často je ale nejjednodušší se zeptat: „Je tohle možné, reálné?“.
Testování reality štípnutím je podle teorií Stephena LaBerge nedostatečně účinné. Prokázal, že sny dokáží mít vliv na veškeré vnímání těla, tudíž pokud se jedinec ve snu štípne, většinou se mu nepodaří navodit lucidní snění, jelikož jeho mozek i ve snu aktivuje vzor pro vnímání bolesti. To samé platí i pro další pocity, jako jsou vzrušení, teplo, chlad, a další vjemy, které může člověk vnímat v reálném světě, když je vzhůru.[1]
Odrazy v zrcadle bývají ve snech často rozmazané, chaotické nebo frustrující. Pokud si jedinec pokusí vzpomenout, jak se na konkrétní místo dostal nebo co předcházelo tomu, co prožívá teď, většinou si uvědomí, že sní, jelikož sny nemívají logický začátek.
Další možností je technika WILD (Wake Initiated Lucid Dream). Prvním krokem je hluboké uvolnění a zklidnění mysli. Dále ulehnutí - doporučuje se poloha na zádech, nebo poloha, ve které není daný subjekt zvyklý usínat. Podmínkou je klid a příjemné prostředí (postel nebo měkké křeslo). K udržení vědomí je doporučeno například soustředit se na své dýchání. Po nějakém čase by se měly dostavit hypnagogické obrazy. Je nutné mít po celou dobu zavřené oči. Když je subjekt připraven, může "vstoupit" do svého snu.
Výhodou této techniky je jistota, že si subjekt zapamatuje své vědomé sny, třebaže si normální nepamatuje, protože přechází z reality do snu lineárně, bez přerušení vědomí. Druhou výhodou je jistota, že se jedná o sen lucidní, nikoliv velmi živý (very vivid dream).
Pro prožití lucidního snění se doporučuje před spaním se najíst. Je vědecky potvrzeno, že jídlo před spaním zvyšuje aktivitu mozku a tím i napomáhá živějším snům. Při nadměrně dlouhém spánku nebo spánkových poruchách se může objevit spánková paralýza.
